Porod druhorodičky

Na féra přiznávám, že jsem se druhýho porodu bála mnohem víc, než toho prvního. Přece jen ženská už ví, do čeho jde. S Papouščetem jsem nastudovala jen to, co mám sbalit s sebou do tašky a jak poznám začátek. Ačkoli je příroda mazaná a nechá nás milosrdně zapomenout všechnu tu bolest a negativa z porodu, nějaký kousky informací v paměti stejně zůstanou. A s blížícím se druhým porodem jako když najdete.

Jelikož jsem byla před 2 lety maximálně spokojená v porodnici v Příbrami, chtěla jsem porodit opět tam, i když cesta z Plzně trvá hodinu. Dokonce jsme se měsíc před porodem vypravili na jejich den otevřených dveří, aby nám neunikly žádný novinky a informace. Pár dní nato jsem ale partnerovi jen tak mezi řečí sdělila, že mám takový tušení, že Příbram nestihnem ... 

Všichni mě varovali, že druhej porod je rychlejší než první. A s časem 3,5h jako prvorodička jsem podle těch řečí neměla na Příbram ani myslet. Mozek se vysmíval a dál si jel tu svou, ovšem intuice už mi napovídala, že maj všichni pravdu. A tak jsem se koncem těhotenství rozhodla, že pokud budem muset jet “jen” do Plzně, chci k Mulačům. A nahlásila to partnerovi, aby věděl, kam jet. Taky jsem v podstatě od začátku těhotenství tvrdila, že se Lvíče narodí na Papouščí narozeniny, ačkoli termín podle ultrazvuku vycházel skoro o 14 dní dýl. To jen tak na ukázku, jak silná může být intuice (nebo sugesce). 

Jak šlo Papoušče brzo (36+5, tj. cca o 3 týdny dřív), tak všichni vč. mě už nervózně přešlapovali od nějakýho toho 36. tejdne. Jenže to byl 36. tejden podle “menstruačního” termínu, ofiko se bral až ten druhej. To jsem ale rodině zatajila, protože jsem si nepřipouštěla variantu, že budu rodit až na konci srpna, prošvihnu tím pádem ZLK (sportovní kurz v přírodě, kam jezdíme s partou každej rok), velkou rodinnou oslavu a ještě k tomu by se z Lvíčete stalo Panně. Dny utíkaly, panděro i všechno kolem rostlo, až jsem byla najednou ve 40. týdnu (resp. 38.).

Den před porodem

14. srpna jsem ještě odvezla Papoušče ke tchánům na chatu, strávila s nima půl dne a odpoledne řídila zas zpátky domů (45 min cesty, nic hroznýho). V pohodě jsme s partnerem absolvovali schůzku v bance, jakmile jsem ale dorazila cca v půl 6 domů, hned jsem zalezla unavená do postele. Začlo mě pobolívat v kříži a pak i v podbřišku, ne kontinuálně, ale v takových vlnách. Nebylo to nijak nesnesitelný a ani jsem nepozorovala žádnej progres, dokonce ani po horký sprše ne, tudíž jsem jako zkušená rodička zůstala v klidu. Vnitřně jsem ale něco čuchala, protože v tej sprše jsem se pro jistotu čerstvě oholila, umyla vlasy a tak. A pak jsem si všimla, že se mi úplně změnil tvar břicha! Z mýho kulatýho balvanu, rovnoměrně rozloženýho od boku k boku, se najednou stala spíš taková špičatá hora, z pod který skoro vylejzaly již dávno ztracené pánevní kosti! I partner to viděl, nevymyslela jsem si to.

Dalším (možná) projevem byla moje zvýšená přítulnost k partnerovi a snížená schopnost cokoli rozhodnout, tzv. “Nevim, je mi to jedno” stav. 

Tělesný bolesti nicméně večer odezněly, tak jsem ulehla ke spánku. V 5:00 mě partner budí a vypráví, jak se mu právě teď zdálo, že jsem porodila někde v Praze. Pak zas usíná a já s ním. 

Porod

5:30

Vzbudilo mě takové divné lupnutí v břiše. “Praskla voda”, říkám si a vstávám. Nic neteče. Divný. Lehám si a v tom přichází dost silná kontrakce. Ležím a číhám, jak bude dlouhá. Dost dlouhá a intenzivní na to, abych vzbudila budoucího doubletátu a oznámila mu, že je to tu. 

5:30-5:45

S telefonem v ruce dřepím na wc, páč mý tělo se rozhodlo ani tentokrát nevynechat důkladné vyprázdnění před porodem. Kontrakce jsou minimálně 1,5 min dlouhý a přichází po 3 minutách. Partner se ptá, jestli má zavolat do porodnice do Příbrami. Skoro výsměchem mu odpovídám, že tam to fakt nestihnem a směruju ho k Mulačům. Přemlouvám tělo, aby už skončilo s očistou, protože jinak porodím do záchodový mísy.

5:45-6:00

Konečně se zvedám z hajzlíku, mířîm ještě do sprchy, protože se špinavým zadkem bych to psychicky nedala. K mýmu zděšení potřebuju na wc ještě jednou. Cejtim, že na další sprchu už čas fakt nemáme, beru teda aspoň vlhčený ubrousky. Oblíkam šaty, ani podprdu jsem si nevzala. 

6:00

Vyrážíme směr porodnice. Partner vybral blbou cestu přes výmoly a oklikou, když vidím loudavý auto před náma, dostávám znova strach, abych neporodila, tentokrát v autě. Kontrakce už ani neměřim, celá cesta je v podstatě jedna velká kontrakce😂. Cestou na nás ještě číhala nástraha v podobě železničního přejezdu, naštěstí závory nespadly. Z každého auta, co ve městě závodnicky předjíždíme, mám radost. Připoutaná nejsem, nešlo to s pásem vydržet. 

6:10

Parkujem, jakmile jsem vylezla z auta, praskla voda. Ještěže jsem si vzala šaty. U přîjmu zrovna naběhla další kontrakce, která mě donutila kleknout před sestrou na zem do polohy “skluzavky” a úplně automaticky spustila “psí dech”. Zřejmě i podle toho sestra poznala, že porod je na spadnutí, a nutila mě se co nejrychlejš zvednout a jít na sál, prej abych jim neporodila na chodbě. Tak jsem jí uklidnila, že na chodbě rozhodně rodit nebudu, zvedla se a šla, zaklesnutá do ní a do partnera. 

6:15

Jsme na sále, hurá! V tu chvíli mi spadl ohromnej kámen ze srdce. Sál byl plnej lidí, který neuvěřitelně kmitali, vlastně měli všechno připravený. Pomohli mi na křeslo, protože potřebovali natočit monitor (jak je na tom dítě v břiše) a podívat se, jestli už jsem tam dole připravená rodit. Zapomněla jsem jim říct, že já přicházim do porodnice zásadně na 10 cm otevřená😂. Jo a ještěže jsem si vzala šaty. Teď sloužily jako porodní košile. 

Paní řekla něco o hlavičce a že už klidně můžu začít pomalu tlačit. Jak jako pomalu? To teda ne, nebudu tlačit jen tak pro nic za nic. Řekla jsem tedy paní, že teď ještě tlačit nebudu. Nechala jsem proběhnout ještě cca 3 kontrakce, nadiktovala jsem si, jak chci nastavit křeslo, psychicky se naladila na ten správnej čas ... 

6:35

... A pak vytlačila svý druhý dítě.

Těsně po porodu

Viděla jsem, jak dávají Lvíče hlavou dolů. Říkala jsem si: “Tak už křič!” A Lvíče poprvý zařvalo. Hned potom mi ho dali na sebe, připomínám jim dotepání pupečníku (nebylo třeba připomínat, sami by to tak nechali). Něco tam dole dělaj, mně je ale dobře, fakt úleva, že to mám za sebou. Tak nějak cítím, že jsem v cajku, pro jistotu se ale ptám, jestli je nějaký poranění. Prej neví, dost krvácim. Chvíli se čeká na placentu, ale objevil se nějakej problém s dělohou a taky je tam to krvácení ... Rozhodlo se, že dostanu oxitocin. Nevadilo mi to, situace to zřejmě vyžadovala. Syna jsem dobrovolně odložila, abych se mohla ještě soustředit na sebe. Lítaly kolem mě 3 ženský, jedna u kapačky, druhá u břicha nějak stimulovala dělohu (dost nepříjemný), třetí tam dole checkovala zdroj krvácení a rozdávala pokyny ostatním. V jednu chvíli řekla sestra partnerovi s dítětem v náruči, ať jdou pryč. A já se zhrozila, že se se mnou děje fakt něco blbýho. Hned jsem se zeptala. Naštěstí nemysleli pryč ze sálu, ale pryč z místa, kde potřebovali chodit. 

Konec dobrý, všechno dobrý, porodila jsem placentu, krvácení se stabilizovalo,nic už nebránilo tomu, abych dostala novorozence zas na sebe a dala mu první porci “jídla”. S přisátým Lvíčetem jsem ležela 2h na sále, klepala se zimou (v tu chvíli přišly vhod fusekle!) a odpovídala na administrativní otázky, jelikož tenhle proces se fakt nedal před porodem stihnout. Taky jsem si konečně prohlídla samotnej sál. Pěknej, no😂.