Jakmile se vzpamatujete z prvotního šoku, už začínáte přemítat nad tím, jestli to malý nic bude kluk nebo holka. Mám pocit, že chlapi často chtěj kluka. Je to jen moje domněnka? Podle množství článků na netu rozebírající to, proč chlapi radši chlapečky, se zdá, že se to netýká jen toho mého :) Co je k tomu vede? Historicky byl klouček pokračovatelem rodu - že by v těch našich kancelářských povalečích, co si neumí pomalu ani dofouknout kolo, přece jen zůstala špetka prastarých pudů? Podle výsledků studie publikovaných v roce 2013 na stránkách DailyMail si 63 % američanů s pindíkem přeje jako jejich první dítě kluka, protože s ním prý není tolik práce. I to už jsem doma zaslechla.
Nikdy by mě nenapadlo, že otázka pohlaví může být tak důležitá pro tolik lidí! Při jakémkoli oznámení těhotenství se dotyčný nikdy nezapomněl zeptat, jestli už víme, co to bude. Zprvu jsem na všetečný dotaz ochotně odpovídala, jak ale narůstal počet tazatelů opakující tu samou otázku pořád dokola, začala jsem přemýšlet, jak nějak vtipně odpovědět, aby už nikoho z nich nenapadlo se za týden zeptat znovu. Zalíbila se mi odpověď jednoho z mých kolegů, který už si tímto martýriem prošel a který vždy na otázku "A už víte, co to bude?" odpověděl: "No já doufám, že člověk!" Na pár lidí jsem to taky zkusila a vždy zafungovalo jako spolehlivý ukončovač nekončících dotazů ohledně pohlaví budoucího dítěte.
A co si přeju já? Kupodivu taky kluka. Nehledejte za tím ale žádné prozaické důvody. Nikdy jsem nebyla princezna, jako malá jsem lezla po stromech spíš než že bych si hrála s panenkama, proto si ani teď nedokážu dost dobře představit, že bych měla mít doma malou princeznu. Jasně, gender equality, proč by holka nemohla hrát fotbal a kluk si hrát s Barbie? Ale víte jak, geny jsou prostě geny a já nevěřím na to, že chlapi a ženský jsou stejný.
A tak to vypadá, že budem mít ... KLUKA!
Připadá mi to jako včera, kdy jsem nevěřícně koukala na první fotku z ultrazvuku, kde vlastně nebylo vidět vůbec nic kromě nějakýho prázdnýho černýho oválku, ve kterém se později má formovat život, a už jdeme s M na ultrazvuk, kde by nám měl doktor říct, jestli to teda bude ten pokračovatel rodu nebo princeznička. Já ani M samozřejmě nic nevidíme, vlastně jsem z toho prvního břišního ultrazvuku trochu zklamaná, protože je dost rozmazanej a pořádně není vidět vůbec nic. Jediný, co jsem byla schopna rozeznat, byla páteř. Doktor je v tomhle naštěstí trochu zběhlejší než my, a tak nám po našem vtíravém a snad i trochu ostýchavém dotazu ohledně pohlaví sděluje, že podle něj to bude pravděpodobně chlapeček. S jistotou se to prý dozvíme příště. M plesá srdce, ale nedává to nijak najevo. Mně taky a taky to nedávám nijak najevo. Až venku M odkrývám ten kousek své duše, když mu k jeho překvapení sděluju, že jsem si taky víc přála kluka. Společně se tedy celý den radujem a zároveň trpíme, protože za prvé nic není 100% a za druhé bysme to strašně chtěli někomu říct, ale není komu. Teda, né že by nebylo kolem nás dost lidí, ale nechcem s tim ostatní otravovat. Tak za měsíc uvidíme, jak moc se doktor trefil!
Žádné komentáře:
Okomentovat