Post Top Ad

pondělí 26. února 2018

Porod Anny - Fakultní nemocnice Královské Vinohrady Praha

Annu už znáte z pár předchozích příspěvků. Pro výlez jejího mláděte na svět si vybrala Fakultní nemocnici Královské Vinohrady v Praze. A tady je její report!

Kdo nechce číst celý sloh, tak ve stručnosti:
Celou dobu jsem se cítila dobře. Ten personál je tam úžasný. Všichni milí, empatičtí, laskaví. Další porody také tam. Opravdu jsou tam skvělí a jsem moc ráda, že se o mně starali. 

A teď už celý příběh dne D:
Jak jsem slíbila, píšu report svého porodu, respektive finále těhotenství. Ono je to totiž složité. Můj předpokládaný termín 25.11.2017 minul a nález, který by hlásil, že se porod blíží, stále nikde. Protože mě už těhotenství fakt unavovalo, bolelo a každý další den jsem byla prudnější a prudnější, protože jsem v noci nemohla spát, domluvila jsem se s lékaři, že zkusíme hamiltona. První pokus proběhl 1.12.. Domů jsem odjela natěšená, jak mne tam za pár hodin budou mít a za dalších pár hodin budeme mít mládě na světě. A ono nic. Dál jsme zkoušeli všechny ty babské rady a v pondělí 4.12. Jsme v nemocnici hamiltona zopakovali. S totálně stejným výsledkem. Nula nula nic. Jediné, co se dělo, bylo malé stupňování už jinak stálé bolesti v podbřišku. V té době už jsem byla domluvená, že kdyby se nic nestalo, nastoupím 6.12. Na vyvolávání porodu na hospitalizaci. Říkala jsem si, že se mi třeba stane to, co spoustě těch maminek, že se rozrodí samovolně noc před plánovanou indukcí… Tak jsme to s mužem ještě pošťouchli dlouhou procházkou a svařákem, a spokojeně jsme usnuli. A v noci…. Nic. Takže ráno jsem si vzala svůj už měsíc pečlivě sbalený kufřík i tašku na porodní sál (proviant, lahev na vodu, pantofle) a taxikem jsme jeli do FNKV. Příjem byl docela rychlý, jen v kanceláři už opravdu chtěli vyplnit jméno, ačkoliv jsme ještě nebyli úplně rozhodnutí. No, manžel rozhodnutý byl a já jsem stejně věděla, že to prohraju, tak jsme jim tam tedy to jméno napsali.
Přijali mne na oddělení, čekala jsem nějakou dobu na chodbě, pak mi natočili monitor (dítě jako obvykle spalo), nechali mne rozloučit se s mužem a uložili na hekárnu. Jo, bylo plno, takže budu ležet tady. Jedna postel napravo, jedna nalevo, já uprostřed. Wc a sprcha za dveřmi, kterými se jde k sálům. To jsem ještě nevěděla, co mne čeká….každopádně zvukové vjemy ze sálů (a vlastně i ze samotné hekárny) stály za to. Za tohle ale může malá nemocnice, kterou jsem si cíleně vybrala. Je ale otravné slyšet, jak to ostatní ženské bolí, když víte (nebo doufáte), že vás to čeká taky. Naštěstí jsem měla sluchátka a prakticky celou dobu jsem poslouchala audioknížku, takže se to dost odhlušilo. Tu dobu na hekárně mám teď trochu v mlze. Vím hlavně, že tam byly fakt strašně milé porodní asistentky. Všechny bez výjimky. Chodily se ptát, jak mi je, byly empatické, milé a laskavé. 
Asi v jednu odpoledne dostávám první vyvolávací tabletu. Říkám si, že je 6.12., to je docela hezké datum, ale kdyby dítě počkalo po půlnoci, tak 7.12.2017 je ještě víc cool. Ve dvě mi měří monitor a ptají se, jak se cítím. Bolí mne podbřišek, ale jinak nic. Tak se nějak placatím, odpočívám, poslouchám knížky. 
Když odchází PA, co mne měla přes den na starosti, tak říká, že se vrátí na noční směnu další den a že už mně tu nechce vidět. Je to mimochodem hrozně čupr baba, která má politické fóry a cituje rozpuštěný a vypuštěný! 
Na noc stejně nemůžu spát, protože už jsem hodně unavená a bolavá a spaní mi posledních pár týdnů moc nejde. V noci další monitor. Tentokrát jsem na hekárně úplně sama celou noc. Prostě extrémně klidná směna 🙂
Ráno kolem šesté doktorka konstatuje, že nález minimální (1,5 cm, průchodnost pro prst, což bylo už ve 39. týdnu) a zavádí druhou tabletku. Opakuje se včerejší den, další tabletka je někdy po poledni. Večer mne vyšetřuje další doktor a říká, že zatím bez nějakých velkých změn, kdyby mi náhodou praskla voda, tak že se mnou jednat jako s běžnou prasklou vodou. Začínám mít pocit, že jsou trochu nesví z toho, že moje tělo nějak zapomíná na ty tablety reagovat. 
Protože už jsem dost zoufalá (nepostupuje to, bolí mne tělo, pořád slyším ty křiky z porodních sálů) a matky se mnou na hekárně, které tam přijíždějí a brzy odjíždí směr sál, tomu taky nepřidávají. Už jsem v nemocnici druhý den bez nějakých zpráv. Takže konečně píšu kamarádům, že jsem v porodnici. Původně jsem to nechtěla nikde hlásit, protože mi přišlo lepší ohlásit, že “už máme mládě”, než pořád dokola odpovídat “ještě ne”. Ale teď už jsem potřebovala podporu. 
Mám nějak podivně vlhko v rozkroku, tak jsem si říkala, jestli třeba nějak neprosakuje plodová voda. Dostávám vložku a instrukce, ať jí nevyhazuju. Po nějaké době na ní sestřička něco leje a ukazuje se, že to plodovka není. 
Kolem jedenácté mi PA říká, ať se vyspím, odpovídám, že to moc nejde už pár týdnů. Nabízí mi pigáro a já konečně usínám a nabírám síly na další den. Jak moc je budu potřebovat, to ještě nevím. 
Ve čtyři mne probudí divný zvuk. Takové “plop” a najednou je všude kolem spousta tekutiny. No, tak tohle už ta plodovka fakt bude.. Nevím, jestli se zvedat nebo ne, tak volám sestřičku, pomáhá mi vstát. Strašně bolí sedat si, takže z postele vstávám tak, že si na postel klekám a pak slejzám dolů. Jdu na wc a do sprchy, sestřička, že mne musí vyšetřit, jestli nemám náhodou v porodních cestách pupečník. Nemám, je to dobré, jdu na sebe lít horkou vodu, pak mne připojují na monitor. A začínají bolesti. Mám to opravdu v mlze, protože jsem trochu zblbá tou injekcí na spaní, takže nějak pospávám, bolesti v podbřišku se stupňují, já se na ně budím. Asi už jsou to kontrakce, jenže na monitoru vůbec nejsou vidět. Pospávám, takže nevím, kdy přesně se to fakt rozjelo, ale docela dlouho to bylo po pěti minutách… V šest doktor vyšetřuje a dává novou tabletu, protože nález je, ano, tušíte správně, 1,5 centimetrů. 
Přitom pokud jsem to dobře pochopila, tak ty tablety, co do mně už narvali, by vůbec neměly ovlivňovat prasknutí vody. Ta si prostě praskla samovolně, jenže tělo ne a ne to mimino pustit ven. Je mi docela špatně a zvracím. Zvracím jen vodu, nic jiného v sobě nemám, ale zvracím to asi na šestkrát. Volám mužovi, ať je v pohotovosti, že dost možná pojede za mnou. V sedm mne posílají na přípravu (díky bohu za klystýr) a mám pro sebe sprchu s míčem. Tak tam asi dvacet minut sedím na míči a leju na sebe horkou vodu, pak si tam lehnu na lehátko a pospávám. Jsem tam asi spíš zbytečně, byla bych radši v posteli. Ty (pro nedostatek jiných termínů to nazývejme kontrakcemi) docela dost bolí. Překvapuje mně, jak intenzivní je to bolest a říkám si, že to teda potěš koště, co budu dělat, až budu fakt rodit. 
Nicméně už mám pár hodin kontrakce po pěti minutách, mezitím spím a začínám toho mít dost… Připojují mně na monitor. A je to divné, těsně před bolestí se ozvy srdce dítěte tak nějak “zašumí”. Jenže jsem tak mimo, že mi to vůbec nedochází a nevolám sestřičku. Asi jsem měla. 
Přišel pan doktor, vyšetřil (je asi 8:20) a kouká na monitor. Pak přišel další pan doktor…. Pak se chvíli radí a pan doktor Brynda, se kterým jsem probírala svoje porodní přání, říká “Vím, že máte strach z kanyl, ale něco se nám nezdá a rádi bychom vám ji píchli”. Okamžitě souhlasím. Zároveň se ptám, jestli volat manžela, prý ano, tak volám. Hovor byl, jak jsem později zjistila, v 8:44. Přichází pan primář, kouká na monitor, vyšetřuje (ano, stále ještě 1,5 cm) a říká, že miminu se nelíbí ty moje bolesti. Tak odpovídám, že mně se taky nelíbí. Doktor navrhuje císařský řez. Rozhodně neprotestuju. Docela by mne zajímalo, jestli je mi blbě a bolí to, protože to tak bolí normálně, nebo protože to je “všechno špatně” a moje tělo produkuje nefunkční kontrakce. Netuším, nevím. Pan primář říká, že ještě počkáme na anestezioložku a ještě chvíli monitoru a uvidíme, jestli to bude celková narkóza nebo epidurál. V tuhle chvíli už to kolem bzučí jak na v úle. Cévkování, holení na řez, podpis souhlasu s anestezií (kdyby tam měli směnku na milion, tak to podepíšu taky, vůbec nevím, co jsem podepsala), svlíct košili, oblíct andělíčka… když přichází anestezioložka, tak primář už ke dveřím volá “celková anestezie, fofrem”. V tuhle chvíli jsem se fakt začala bát. Začala jsem se bát každé další kontrakce, která by mohla mláděti ublížit. Potom bosá a s holým zadkem přebíhám na operační sál, lezu na lehátko a snažím se pomoct, s čím můžu, aby to bylo co nejrychleji (a pokud možno abych neměla další kontrakci ve chvíli, kdy budu ležet na zádech s připoutanýma nohama. Dostávám kyslík, pan primář se ptá, jak se dítě bude jmenovat, desinfikuje břicho… a pak mlha. A pak už jen slyším “Probuďte se, máte tady muže a syna”... jsem omámená po narkóze, snažím se zaostřit, vidím manžela, jak chová balíček. Snažím se zeptat se, jestli je v pořádku, ale nejde mi to, tělo neposlouchá, tak jsem se omezila jen na “je ok?” Prý ano, dávají ho vedle mně a já vidím, že otevírá pusu. Ráda bych ho pohladila, ale ruce mám strašně těžké… pak už ho zas dávají mužovi a mně vezou na JIP. ráda bych řekla, že mi bylo líto, že nemám bonding, ale upřímně -bylo mi to úplně jedno. Byla jsem hrozně ráda, že je mrně v pořádku a na světě a byla jsem ráda, že skončily ty bolesti! Později jsem se dozvěděla, že protože bylo strašně plno (všechny tři porodní boxy i tři lůžka na hekárně plná), tak bonding neměl ani muž. Ale dítě prý strašně dlouho choval a byl tam s ním. 
Na JIP mi sestřička podala mobil a vytočila mamku, nasadila sluchátko a já jsem hlásila mámě, že je babička. Pak jsem usnula. Probudila jsem se někdy po poledni, ale byla jsem v takovém tom oparu. 
Přichází pediatrička, která dysna vyšetřovala, přišla hlásit, že je krásný, zdravý, 3650gr, 53 cm. A říká, že mám v porodním přání, že si ho chci umýt, ale vzhledem k situaci mi nabízí, že to udělají za mě. Jsem nadšená tím, že to moje porodní přání berou na vědomí. Samozřejmě vzhledem k situaci jsem moc ráda. Já teď moc fungovat fakt nebudu.
Na JIP jsou návštěvy od tří, ale muž přišel dřív, protože to vypadalo, že pokud tam nebude někdo se mnou, tak mi ho nedají…. Takže jsem ho měla asi od půl třetí u sebe. Ještě mi sestřička pomohla se svlíct, byla jsem tam tedy nahatá, dítě u sebe, snažil se přisát, koukali jsme na sebe. Byl úžasnej. Pak dorazila moje máma, aby ho taky viděla, já to mám v mlze. Začínám mít hlad (poslední jídlo bylo den předem v šest), tak na odchodu mi muž ještě vyzvedává nahoře na šestinedělí banán a přesnídávku, které si dávám. Taky dostávám cyklolahev, protože pít ze skleničky bylo fakt těžký. Večerní směna sestřiček už hlásí, že “vzhledem k narkoze nesmím nic jíst do zítra”. Tak radši neříkám, že jsem měla ten banán a přesnídávku. Ale co, potřebuju živiny, musím se rozkojit. 
Syna mi přivezou ještě v osm večer a mám ho asi do desíti. Tak nějak se poznáváme. Je to úplnej božan! 
Noc prospím se sluchátkama, bohužel pod lampou, kterou tam mám přímo nad hlavou. Když se pokusím přikrýt si oči nějakou plenou, tak sestřička naběhne, že mám málo kyslíku a že to přístroje vyhodnocují, že se dusím. 
Ráno v šest mne nutí jít se mýt. Uf, bolí to jak ďas, ale zvládám to. Prý “čím dřív začnete, tím rychleji budete v pohodě”. 
Když mi přinesli snídani, tak jsem myslela,že mi jí dají do postele… Houby, už si musím sednout.
Sestřiček se ptám, kdy mi zas přivezou syna, tak prý už asi ne, protože půjdu na oddělení. Nakonec prosím, ať mi ověří, kdy že mne budou stěhovat. V půl desáté přijíždí syn, na oddělení jdu až v půl druhé. Nechávají mi ho do půl jedné, pak se najím a nachystám na přesun. 
Na šestinedělí mi syna přivezou hned, hlavně teda s vyhlídkou, že tam budu mít celý den návštěvy, takže mi kdyžtak pomůžou. Taky jsem poučena, že můžu dítě kdykovli přinést sestřičkám, aby se o něj postaraly, abych si mohla odpočinout. Sestřičky jsou tam zřejmě magické. Stačí dítě přivézt do blízkosti toho jejich pokoje, a dítě hned svítí jako sluníčko. Večer se sestřičky ptají, jestli si chci dítě nechat přes noc, a já chci.
Doporučují přikládat co nejčastěji, aby se mi spustila laktace, příkrmy nenutí, dokonce když pro něj jdu, tak říkají “no my bychom ho daly, ale vy jste nechtěla”. Mládě první příkrm prakticky vdechne, jaký má hlad. 
V pondělí se dobře rozjela laktace a já jsem šla domů.

Tak která z vás bude další odvážná a sepíše pro ostatní nastávající matky svůj porod? Napište mi třeba do soukromé zprávy na Papouchovo Facebooku :)
února 26, 2018 / by / 0 Comments

Žádné komentáře:

Okomentovat