Každej porod je jinej, a tak ani příběhů o nich není nikdy dost! Další odvážnou, která se rozhodla sdílet své zážitky, je Petruš. Prožila si toho dost, už jen ten císař chyběl. Nakonec ale všechno dobře dopadlo a synek je zdravej jako buk!
Už je to dva a půl měsíce, co přišla ta velká chvíle, kdy se Radeček rozhodl vydat na cestu ven. Za tu dobu jsem se začla na všechno koukat z jiného úhlu. Během kontrakcí jsem přísahala, že synek bude jedináček, a pár hodin a dní po porodu jsem měla pocit, že jsem měla ten nejhorší porod na světě. Jak tak postupem času slýchám a čtu porodní story (které jsem si před porodem zakazovala), spousta žen si prošla mnohem horšími porody.
Tak abych to vzala pěkně od začátku. Stanovený termín porodu se mihnul kolem a stále nic. Přitom mi už tři týdny předem na kontrolách říkali, že to přijde každou chvíli, že už je úplně dole. Jen se začít otvírat. A nakonec mi začali vyhrožovat vyvoláváním. Zkoušela jsem všechny možné babské rady, nejednou. Chodila na pořádné procházky v překvapivě svižném tempu, skákala panáky, angličáky, výpady s výskokem ... :D A nakonec asi zafungovala síla úplňku.
Byla středa ráno. V devět hodin mi začalo bolení podbříšku. Nejdřív trvalá bolest, která během půl hodiny přešla do intervalů. A to rovnou 3 - 4 minuty. Dala jsem si horkou vanu, ale bolesti to neutlumilo a tak jsem volala příteli, že rodíme a ať fofrem jede z práce domů. Bolestí jsem nemohla ani chodit. Bolest mě srážela na kolena. Jaké bylo rozčarování, když mi doktorka po monitoru a vyšetření řekla, že rozhodně nerodím, že je zavřeno na deset západů a na monitoru kontrakce nejsou. Prej že to jsou určitě poslíčci. Měla jsem sto chutí jí něčím praštit. Takže pekelná cesta v bolestech dom. Horké sprchy. Snaha o zaspání. Nic nepomáhalo. V sedm večer stejné bolesti už po 2 - 3 minutách. Zavelela jsem znovu odjezd do porodnice, pač jestli nerodím, tak budu potřebovat něco na bolest. To nešlo vydržet. Celý ty hodiny jsem strávila v kleku na všech čtyřech. Pač tak jedině jsem mohla přežívat.
V porodnici další monitor za mnou a najednou úplně stejné bolesti byly označeny za kontrakce a dle vyšetření otevřeno na 5 cm. Sláva. Rodím. Někdy v devět večer jsem byla na porodním sále. Horká vana a v ní jak jinak než na všech čtyřech. Přítel povinně masíroval bedra při každém stahu. Za to jsem mu moc vděčná. Jako bonus jsem si vyžádala rajský plyn a byla na sebe hrdá, že mám dost pevnou vůli nežádat o něco silnějšího. Měla jsem pocit, že vůbec nepomáhá, jen z něj mám strašnou žízeň. Ale aspoň mi to pomohlo soustředit se na dýchání. Když mě omrzela vana, tak na posteli. Zase na všech čtyřech a samozřejmě nahatá. Bylo tam vedro k padnutí a přes košili by se masírovala bedra dost blbě (stejně jsem ji při klystýru poněkud zneuctila).
Po třech hodinách mučení konečně přišla ta očekáváná chvíle. Jde se tlačit. Chtěla jsem pokračovat na všech čtyřech. Prostě mi to přišlo přirozený. Ale bohužel jsem byla donucena přesunout se na kozu. Jak jsem ležela na zádech, tak jsem najednou měla pocit, že ty kontrakce jsou moc krátké, že jsou slabé a že to dítě nevytlačím. Pak už mám všechno v mlze. Vím, že hlavička snad stokrát vyjela a zase zajela zpět, že začaly být blbé ozvy. A pak najednou šum. Pak hlas přítele, jestli ho slyším. Byla jsem na nějakém krásném místě, odkud se mi nechtělo zpět. Byla jsem mimo prý minutu. Něco mi píchli do ruky, dle lékařské zprávy asi Oxytocín. Vůbec nevím, že bych pak měla kontrakce. Ozvy padaly a já měla o toho prcka tak strašný strach. Nástřih a tahali ho násilím rychle ven. První kontakt s prckem si nějak nevybavuji. Přítel tvrdí, že mi pak přeskočilo a začala jsem strašně moc mluvit a mluvit. A porod placenty? Tak o tom nevím už vůbec nic.
První dny jsem byla strašně ráda, že to všechno dobře dopadlo, ale zároveň měla pocit, že jsem strašně selhala, když jsem nedokázala dítě vytlačit ven. Jako bonus se mi po propuštění z nemocnice rozpadlo šití a musela jsem jezdit na čištění a brát antibiotika než mi to znovu sešili asi po dvou týdnech. Doufám, že čas otupí tyhle vzpomínky a nebudu mít při dalším porodu blok. Pokrokem je, že už vím, že do dalšího dítěte prostě chci jít :)
Super příběh, ne? Kdo z vás bude další? Kontaktujte mě přes Papouchovo FB v soukromé zprávě :)
Žádné komentáře:
Okomentovat