V jednom z posledních příspěvků jste měli možnost nahlédnout pod pokličku pocitů Anny, která prostřednictvím Papouchovo sdílela svoje předporodní očekávání. Anička už měla mít v tuhle chvíli u sebe malého prcka, zatím se mu ale nechce ven, a tak nám sepsala svoje pocity z toho, že je pořád ještě 2 v 1:
Právě dnes mám 40+5, takže přenáším. Už jsem z toho trochu otrávená, tak si říkám, že se z toho vypíšu a navíc třeba někomu z vás řeknu - nejste v tom samy. A tím "v tom" myslím doslova.
Ukazuje se, že mládě je spíš po svém tatínkovi, který svým laxním přístupem k termínům občas míchá mou zálibu v termínech a plánech... Mrně si hoví v teplé děloze, kope mně do žeber, mačká mi močák a evidentně je mu dobře.
Mně už o něco méně, protože začínám trpět nespavostí v noci, takže ačkoliv jsem hodně unavená, je to úplně jedno - v noci zírám do stropu a ne a ne usnout.
Tak jsem se rozhodla, že napíšu seznam toho, na co se těším, až budu mít po porodu. Tak schválně - co z toho si taky odškrtnete?
- budu to mít za sebou. Čekání na porod je jako čekání na godota, jen s tím rozdílem, že víte, že to někdy musí přijít. Ale to je tak jediná jistota. Kdy a za jakých okolností, to vám nikdo nepoví
- lehnu si na břicho, kam si teď z pochopitelných důvodů lehnout nemůžu
- lehnu si na záda. Víte, že v těhotenství by se na zádech ležet nemělo, protože dítě může přiškrtit nějakou tepnu vedle páteře? Tak až tohle riziko pomine, tak se vyspím na zádech
- přestanu se bouchat dveřma do břicha - já vím, že jsem těhotná už nějakou dobu a řekněme, že poslední tři měsíce mám to břicho vydatné, ale pořád jsem si nezvykla - stále ještě, když otevírám dveře, tak se jim leckdy prásknu do bubnu
- zavážu si boty! Ok, přiznávám - jakmile bouchnou dveře od bytu a já vejdu, muž už běží a zouvá mi boty, protože samotné mi to prostě nejde. Teda, jde, ale trvá to dlouho a navíc bolí předklánět se a mačkat si pupek.... To bude blaho, až se budu moct předklonit dle libosti
- umeju nádobí. Zní to blbě? Ale já se ke dřezu prostě nedostanu a musím oplachovat talíře v hlubokém předklonu
Tak to jsou asi ty největší věci, které si teď uvědomuju, že mi vadí a omezují život. S příchodem mimina se zajisté objeví jiné, ale ty už budou aspoň vykoupené tím mrňousem.
Na jednu stranu chápu Annu, že už nechce čekat, na druhou stranu chápu i prcka, že se mu nechce do takové zimy! :) Držím palce, Aničko, ať prcek vyleze co nejdřív a sám!
Žádné komentáře:
Okomentovat